Starý dům

Dnes jsem šla nezvykle sama cestou kolem starých vilek, které byly vesměs podobné jedna druhé. Avšak jedna z nich jaksi vyčnívala..byla stará, okénko na půdu kulatého tvaru bylo vymlácené. V oknech závěsy žluté barvy, jaké si pamatujeme od našich babiček. Uvnitř v pokojích bylo znát tlumené světlo a klid, opuštěnost..ale také láska..nedokážu popsat svůj pocit, když jsem se zadívala na velikánský strom, který se skláněl nad domem a svými větvemi ho celý ochraňoval. Staré suché listy z podzima šuměly a já se cítila, jako už dlouho ne..snad někdy v dětství, při chvíli zvláštního štěstí a dnes, v této chvíli, jsem byla plná údivu.
Kam se poděly ty veliké, staré stromy, které se naklání ve větru a do oken na nás kývají dlouhými větvemi, kam se podělo nekonečné a sladké šumění listí, stín v parném letním dni pod jeho korunou a v duši rozhovor s nekonečnou moudrostí a pamětí těchto velikánů?
Kam se poděla moudrost..
Kam se poděl klid, v této uspěchané době. Klid, při kterém po sobotním obědě pijeme čaj na zahradě pod třešní a nad bábovkou nebo bublaninou si povídáme jeden s druhým. Ale nejen o povídání tu jde..tak jako onen starý strom na mě udělal dojem, už dlouho nikdo jiný nezpůsobil ve mě totéž, protože nevnímáme jeden druhého. Nenasloucháme, nenecháváme se v tichém rozjímání pohltit příběhem druhého člověka, osvěžit jeho jinakostí a bojíme se poznat toho, kdo tu sedí přímo před námi.
Nebuďme už sami. Celý zázračný život je tu s námi.